Náboj 7,92 x 57 Mauser "Jelen" a jeho varianty

1. Rudolf Jelen navrhl své střely v letech 1919 až 1920 během své činnosti na MNO v organizačním odboru. Jako základ použil, podle jeho tvrzení, blíže nespecifikované a nám neznámé střely zkonstruované a patentované již před I. světovou válkou. Zde se ovšem jednalo jen o návrhy na úrovni nákresů, nanejvýš výkresů.

2. Když v roce 1923 byla zavedena střela vz. 23 („S“) vycítil svou příležitost. Se svou kritikou střely vz. 23 a také opakovačky z Čs. st. Zbrojovky v Brně se obrátil přímo na ministra národní obrany Udržala. Zde zřejmě v prvé fázi našel pochopení, byla to doba, kdy bylo třeba československou armádu postupně zcela přezbrojit.

3. Rudolf Jelen se obrátil na fy. Továrny na zápalky a náboje, dříve Sellier & Bellot, která se, jak sám píše, ujala výroby střely a laborovala také náboje.Toto se odehrálo v průběhu roku 1925. V prosinci 1925 již byly střely zkonstruovány, vyrobeny, laborovány a ve spěchu i testovány na střelnici (za mrazu – 16° C).

4. Dne 10.12.1925 již fy. Sellier & Bellot nabídla střelu a náboje ke zkouškám MNO. Ke srovnávacím střeleckým zkouškám organizovaným VTÚ došlo až v únoru 1927. Precize nábojů se střelami „Jelen“ byla velmi dobrá, lepší byly jen od švýcarské fy. ze Solothurnu. Všechny domácí výrobky, zejména se střelou vz. 23, byly výrazně horší. Závěr VTÚ byl ale jednoznačný – zamítavý.

Nízký rozptyl VTÚ přikládal precizní výrobě střel „Jelen“ v malém množství, zatímco náboje se střelou vz. 23 byly vyráběny velkosériově. Také uvedli, že tvar střel „Jelen“ je velmi jednoduchý, což zvyšuje přesnost jejich výroby. Zamítnutí spíše zdůvodňovali rozdíly ve hmotnosti a délce střely proti standardní střele vz. 23, pro kterou byla konstruována miřidla všech zavedených zbraní. Projevili obavy z funkce náboje v kulometech. Také uvedli, že pro válečná použití není precize rozhodujícím faktorem, tak jako na střelnici. O odstřelovačích asi armáda ještě neuvažovala. Ač to tam samozřejmě nikde není ani náznakem uvedeno, nelze se zbavit dojmu, že určitou roli pro odmítnutí zde hrála i před krátkou dobou zavedená vlastní střela vz. 23.

5. Následné obsáhlé podání Jelena s kritikou závěrů ze zkoušek již nic nezměnilo na stanoviscích VTÚ i MNO. Jelenův kuriózní návrh na změnu délky krčku nábojnice spíše potvrdil celkový názor na Jelena a jeho vynálezy.

6. Náboje se střelou v dokumentech VTÚ a MNO označovanou „Jelen“ nebo „vz. Jelen“ tedy byly vyrobeny jen pokusně, dostaly se jen ke střeleckým zkouškám VTÚ Praha (a samozřejmě zkouškám u výrobce). Nedostaly se ani do stadia vojskových zkoušek. V Čs. armádě nebyly nikdy zavedeny ani používány. Kpt. Husák se mýlil (pramen 1), když uváděl že u armády byly postupně nahrazovány nábojem se střelou vz. 23. Vz. 23 byl vyroben dříve.

7. Po stránce konstrukční (viz výkres) se jedná o střelu poměrně jednoduchých tvarů – s dlouhou zadní válcovitou částí a poměrně krátkým zašpičatěným předním ogiválem. Délka předního ogiválu je 12 mm, celková délka střely 25,75 - 0,3 mm, průměru střely 8,18  + 0,02 mm. Jádro střely bylo vždy olověné. Plášť střely byl zpočátku i mědiniklový, jeho výroba byla však enormně nákladná a proto se přešlo jen na 2. variantu – ocelový plášť bez povrchové ochrany.

Střely byly z počátku vyrobeny ve více provedeních – č.1, 2, 3 a 4 měly hmotnost 12,0 g. Tato vyšší hmotnost vadila VTÚ a proto byla snížena na 11,0 ±0,1 g u střel s ocelovým pláštěm a 11,3±0,1g u střel s pláštěm mědiniklovým. Nalezeny však byly i jiné hmotnosti střel .

Do zkoušek VTÚ nakonec šly střely č.5 a č.9/2, obě s ocelovým pláštěm, a jak Jelen uvádí, lišící se jen nepatrně.

8. Jelenova střela měla výrazně vyšší průřezové zatížení, než střela vz. 23. Na druhé straně však po balistické stránce (balistický koeficient, odpor vzduchu) byla střela vz. 23 určitě příznivější. Ostatně v té době již téměř všechny státy zavedly špičaté střely s dlouhými předními ogivály. Pokud zaváděly těžké střely, které byly skutečně pro kulometné palby na velké vzdálenosti daleko vhodnější, zaváděly se střely biogivální (u čs. armády vz. 34).

Informace zkopírovány z článku časopisu společnosti pro studium nábojů. Autoři p. Zdeňek Horák a p. ing. Vladislav Badalík